Moje cesta mýma očima
Jak jsem došel k poznání, aneb jak to vidím s tou ,,všeobjímající láskou"
Uvědomil jsem si, jak jsem došel k současnému stavu mysli, který mi vyhovuje a je v souladu s tím co si myslím a co dělám. Je mi prostě fajn. Nebyla to jednoduchá cesta. Byla trnitá, plná kotrmelců, tápaní ve tmě a asi i nevědomého ubližování mým blízkým. Pocity euforie střídaly pocity zoufalství. Začalo to před pár lety, když jsme se ženou objevili tantru a rovnýma nohama skočili do nového života. Další kotrmelce, další emoce…a mnoho krásného. Vždycky, když jsem na téhle cestě zaslechl něco o odpuštění, všeobjímající lásce, bez které nic nejde, o odpuštění všeho všem, o tom že něco musím nebo nemám… tak se mi otevřela pověstná kudla v kapse. Vlastně ani ne pověstná, protože každý správný muž…a já se taky naučil, že připraveným štěstí přeje.
Intuice mi prostě říkala, že tudy cesta nevede. Průběh té cesty není teď až tak důležitý, ale postupně jsem si uvědomoval, že jsou stavy, kdy je mi maximálně dobře. (a samozřejmě i ty opačné, kterým jsem se nadále snažil vyhýbat) A došlo mi, že v těch stavech je mému tělu i duši nejlépe. A že když je mi dobře, všechno jde snáz. Nemusím tlačit řeku a jen se koukám, jak si hezky teče. Jenže já jsem Beran jako poleno. Můžu netlačit řeku, když poznám, že je to pro mě přínosné, ale nestačí mi plout s proudem. Musím vědět (nebo si alespoň myslet, že vím) proč to dělám a kam ta řeka teče. Původní trochu násilná snaha o pochopení věcí vedla jen k únavě a problémům. Tak jsem přemýšlel a přemýšlel… až mi jednou došlo, že když poslouchám svojí intuici, jde to samo. Bez příruček a nabytých vědomostí, přirozeně a lehce. Jenže s tím měl zase problém můj racionální mozek, který musí mít všechno pod kontrolou. Přece za něj nebude rozhodovat nějaká intuice…A tak to chvíli fungovalo s podobnými vnitřními dohady a jak postupně přicházely nové informace, zapadaly do sebe střípky skládačky. A během této plavby, jsem si užíval života a snažil se, aby mi bylo dobře.
A potom přišel okamžik, kdy mi došlo, jak moc jsem sám se sebou spokojený. Všechny moje potřeby materiální i duchovní byly naplněny. Přišlo sladké uvědomění, že nastala chvíle, kdy chci, to co mám. Teď, v tuto chvíli. Nic víc, nic míň. A v ten okamžik, jsem jako zázrakem ucítil rovnováhu mezi všemi částmi mého já. Byla spokojená hlava, bylo spokojené tělo. Došlo k rovnováze. Ucítil jsem, jak moje myšlenky přirozeně přebírá Intuice a rozum jen z povzdálí pozoruje celý proces. Pokud se mu něco nelíbí, jemně upozorní a sám sobě předloží argumenty, proč právě takhle. Občas vytáhne z paměti nějakou informaci, která potvrdí jeho jistotu. Najednou zjišťuju, že spoustu věcí nemusím řešit, nezajímají mě. Co potřebuji, to vím, nebo cítím. Cítím, jak nabírám sílu. Všechno jde samo, nic nestojí nepřirozené úsilí, najednou se mám prostě dobře a nestojí to žádnou námahu. Samozřejmě, že musím dělat i věci, které mě nebaví. Ale nemusím je dělat hned, počkám, až přijde jejich čas. Nic se nestane a ve vhodnou chvíli mě tyto věci neunavují a nezatěžují. Někdy z nich mám dokonce radost. A jako hlavní důvod tohoto stavu vnímám to, že jsem se začal mít rád. Naplno, bez podmínek.
Hlava je zbavená balastu, čistá a dychtivá po dalším vědění. To přichází samo, bez námahy a informace jsou přesně takové, jaké v tu chvíli potřebuju. Cítím to. Nemusím přemýšlet nad tím, co jím, co dělám, na co myslím…intuice pracuje za mě. Vlastně ne, to jsem přeci taky já…Vím, že cokoliv udělám, bude pro mě dobře. Vím, že se mám rád a je proti mému přesvědčení ubližovat někomu, koho miluju. Nepopsatelný stav. Pár dní potom, co jsem si tohle všechno uvědomil, jsem četl článek od nějaké paní, kde popisovala podobný stav svými slovy. Její závěr by ten, že tohle je to osvícení. V tu chvíli jsem zřetelně jasně ucítil chvění mého mrazivě ostře nabroušeného Leathermana v kapse u kalhot…sakra, nepříjemně blízko jedné mojí části těla…kterou mám taky hodně rád…pro jistotu jsem ho umístil do zadní kapsy. (Ten nůž, samozřejmě : )
